Nejkratší cestou na Šternberk, ... Ale co zpět?

Plánovali jsme to mnohokrát,  na kole to jeli nesčetněkrát,  dokonce i tu červenou jsme projeli, abychom věděli, ale nikdy jsme neběželi.  Bo je to daleko. Holt tam a zpět to je půlka jak vyšitá,  kombinace s vláčkem je pakarna a na půlku je potřeba pořádná příprava.  No i když už jednou nám předseda ukázal, že to není pravda.  A opakování je matka moudrosti,  se říká.  :)
Den začal normálně pracovně,  bohužel i v sobotu.  Za zákazníkem do Ledečka. Za kravami doleva,  ne na Vranik a za lesem na vás počkám.  Nikdy jsem tam nebyl,  byť tudy se jede Blizák.  Práce skončila,  doma jsem vytuhl,  venku nic moc,  cyklistické Áčko Sázavy asi taky nevyjelo,  už jsem se viděl navečer na trenažéru.  Jenže ženě volal Richard, a to neznamená nic jiného než běh.  Ještě to může znamenat požadavek na vajicka,  nebylo tomu tak.  Něco si řekli a že prý jdeme běhat.  Hodil jsem do sebe ještě jeden strudl,  pro jistotu,  chvíli hledal vhodnou výstroj,  naplnil lahve do vesty a vyrazili jsme v očekávání nějakého výletu.  Na pohodu samozřejmě.  Richard měl u hodin zpoždění,  z kapsy vesty mu koukaly musli tyčky,  k našemu zděšení i čelovka a prý že se zdržel plněním vaku teplým čajem.  To neznělo úplně na pohodu.  A pak to vybalil.  Půjdeme na Šternberk. Nejkratší cestou po modré je to 8km. To by šlo,  ale...  Co cesta zpět.  Vláček?  Markéta se zahratym vozidlem? Sanitka? Vrtulník?  No nic,  vyrazili jsme vzhůru do Belokozel,  za mírného deštiku.  Ten taky nemám rád.  Běželo se dobře,  prohodilo se pár slov a byli jsme nahoře.  Pak do Čeřenic a dal po modré.  Tudy jsme ještě nešli.  Už jsme ji křižovali Drahovickym údolím ale jinak to byla premiéra.  A moc hezká.  Krátké zastavení u Čertova kopyta a pak to byla spíš chůze na druhý vrchol údolí.  Pak už jen hezký lesní trail a kuk byli jsme ve Šternberku.  Radka poznala cestu kterou chodila jako holčička na výlety takže se deti mají na co těšit ;)  A co teď?
Richard nám poskytl jedu tyčku,  dobrá půlka byla.  Teď mi dochází,  proč že jsme si vlastně za nesenou bankovku něco v hospodě nekoupili :( všichni byli tak nějak pri síle,  pohled na Suunta říkal,  že to máme domů ještě sakra daleko.  No co už.  Vybehli jsme podél vody zpět.  Karty se budou rozdávat u odbočky na Čeřenice.  Tak přišla první krize.  Richarda braly záda.  Radku křeče po den staré běžecké abecede s dorostenkou.  Tejrak do Čeřenic jsme zavrhli,  po zelené nebudeme muset přece tolik stoupat,  snad.  Tudy jsem taky nikdy nešel.  Běží se hezky,  kolem chat,  počasí přeje,  trochu pozitivniho sluníčka by neškodilo.  První stoupání nám dalo najevo, že úplná pohoda po proudu řeky to nebude.  Pak si to nějak nepamatuju.  Hovor vaznul,  cukry docházely,  teda už dávno došly.  A najednou jsme se objevili na silnici.  Jejda tady už jsem dneska byl.  Marně jsem vzpomínal jak moc to byl kopec.  V dodávce to člověk tak nevnímá.  A hele,  tady je otočka na Blizákovi a pak hned jsou lebky :) Udělal jsem výklad trati a po rozpomenuti,  že by nás čekalo lesem několik vln jsme zbaběle zůstali na asfaltu.  Radce došlo úplně všechno,  Richardova záda taky nic moc a domů daleko.  A co nejhůř,  tady tím směrem nejsou vůbec žádné svačinky.  Na Janovice je jabloní pro celou Sázavu a tady ani prd.  Fakt ne.  První záchrana byly ořechy u krav.  No ne že akorát odcházeli sběrači s plnou taškou :( naštěstí jich pár zapomněli.  Ty byly dobré,  upe nejvíc.  A pak zas nic.  Až na Trucovne,  první jabloň.  Ještě že jí koukaly větve za plot.  :) Dva kusy do bříška a už jen z kopce do Sázavy.  My teda ještě našich +50 metrů na kopec. Ty už jsme regulérne šli. 
Ve finále,  spokojenost, unavená.  A aby to bylo jasno podruhé,  22 km se dá uběhnout i jen tak,  odpoledne po práci,  ale...  :)

VikThor