Začalo to nenápadně před lety. Rozebral jsem si bajka před zimou 2011, jakože na servis a ona zima nepřišla. Náhradní díly taky ne, tak co teď. Nesmělé první pokusy s běháním vyústily v další zlom. Duben 2014 a k výročí mi věnovaný pražský půlmaraton. Povídání o nějaké zdi na 17 km jsem nebral vážně . A ona fakt, byla tam, potfora. Nicméně dokončil jsem, ale s vědomím, že nic takhle dlouhého už běžet nechci. Stačí mi moje 10km pobíhačky v Posázaví a závodit stejně nemám zájem.
Pak přišel další zlom. Setkání s podobně postiženými lidmi v Sázavě a následné nedělní společné výběhy. Bylo dohodnuto, že se bude běhat podle nejlabšího a s rozumem, ale pod vedením ultrase Richarda, bylo všechno jinak. 10km bylo minimum ale bylo to fajn. Než nás bez přípravy v jeden teplý letní den trochu povodil a ona z toho byla půlka, téměř bez jídla a vody, kdy nás zachraňovali projíždějíí bajkeři, ale zjistilo se, že to jde . A jednou nám Richard povídá, ne, nezůstali jsme tu sami dva, ale že prý jde na nějaký maraton v Jeseníkách a my že bychom tu půlku měli dát. "Naštěstí" nás z prvního pokusu vyřadila kolize termínů našich dalších aktivit, ale v hlavě to zůstane. Miláček pořád nějakou tu půlku chtěl běžet, městské běhy jsou otrava a tak proč do toho neskočit rovnou. Hory máme přece rádi.
Zimou jsme se proběhali tak nějak bez zdravotních obtíží. V únoru jsem byl nucen strávit 14 dní v Mariánských Lázních a co už tam, když ne běhat. Užil jsem si krásné běhy na sněhu, cítíl formu a proto jsem pobyt uzavřel, jak jinak než půlkou. A ono to šlo. Nastoupané metry se blížily poloviční Legendě a ego bylo dostatečně namasírováno. Doma jsme pak běhali naše oblíbená, později Miláčkem již značně neoblíbené okruhy 10/290, a vyhlíželi spuštění registrace. A to už nebyla cesta pět. Kostky jsou vrženy. Pořád jsme si říkali, že si ty okruhy musímě dát dvakrát ať víme alespoň náznakem co nás čeká. Nestalo se tak. A pak přišel větší malér. Prázdniny a s těmi vedro atd atd. Bylo potřeba se věnovat dětem a bylo vedro a prostě trenink šel do háje. Ne že bychom uplně leželi na uchu, chodili jsme po horách, občas se svezli na kole. Jak se ale blížila Legenda, neustále se zvyšoval počet dní, kdy jsme naposledy vyběhli. Oba jsme se pak shodli, byť to nikdo nechtěl říct nahlas, že už jsme měli vlastně strach vyběhnout, abychom raději nevěděli, jak na tom jsme špatně.
Pak přišel pátek, hup do vozidla a tradá do Jeseniků. Prostě to půjdeme z jedné vody načisto. Buď to zvládneme, nebo ne. Jen dvě možnosti, to není zas tak špatná představa. Ráno jsme vyrazili na Skřítek a začali nasávat závodní atmosféru. Následně jsme přes hodinu poslouchali v autobusu jak kdo trénoval a jak je připraven apod. No, sebevědomí nám to nedodalo :-) Po příjezdu na ČHS byla docela zima, ale na běh za další skoro dvě hodiny ideální počasí. Doplnili jsme stravu do bříšek, což se později ukázalo jako ne úplně šťastný nápad. Hodili jsme věci do pytle směr cíl a už jen nalehko se připravovali ke startu, pozoooor, teď!
Zařadili jsme se způsobně dozadu, žádná falešná skromnost v tom opravdu nebyla. Zahřívací kopec byl tak akorát, něco co známe z domova, když vyběhneme z vrátek. Pořád do kopce, ale když se to nenapálí, jde to. Utvořila se jakási skupina , rozuměj lidi kteří jsou na tom podobně, pořád jsem tak nějak registroval stejné barvy oblečků, které se předbíhaly a zaostávaly. Ale co hůř, začala mi zaostávat žena moje. No co, stejně nezávodím, tak můžu vždycky počkat. Na prvním bufetu jsme se srazili a nebylo to s ní dobré. Projevil se nešťastný nápad s předstartovním chlebem. Prý je ráda, že ho tam vůbec drži. :-( Dal jsem něco vody a iontů, kousek musli a pozvolné stoupaní k Ovčárně jsme zahájili společně. Bohužel jen zahájili. Ráďa začala opět zaostávat. Udržoval jsem alepsoň vizuální kontakt a na naše první selficko jsme se sešli u napojení hlavní dálnice na Praděd. Pane jo, těch lidí co tam bylo, nic moc, prostě bylo moc hezky na sobotní výlet. Ale však hory jsou pro každého.
A pak to přišlo. Když jsem si říkal jak bude fajn si odpočinout klesáním po rovném povrchu, ozvala se na levé straně levého kolena bolest. To bude dobrý, to se poddá. Ale když se mi začali vzdalovat bežci, které jsem do kopců stahoval, bylo jasné, že to není dobré. Byl jsem rád za každý kousek po rovině, nebo do kopce, neb se zdálo, že to je lepší. Na Ovčárně jsem dal jen lehké doplnění nádrží asi jako předtím a říkám si, že to teda dokulháme oba. Jenže jsem teprve v půlce, sakra! Byli jsem tu prvně a skoro se nám podařilo minout odbočku vpravo na hřeben. Ještě že nás zachránil dobrosrdečný cyklista. Snad jen tady výtka k pořadatelům, čekal bych pořádně velkou šipku ale třeba tam byla a já už měl jen mlhu před očima ;-)
Po prudkém vystoupání jsme se dostali tam, kde jsme chtěli být a proč jsme se rozhodli do toho jít. Krásná pěšina po hřebenu, trochu nahoru trochu dolů, kolem nás výhledy na Praděd , useknutý kopec horní nádrže Dlouhých strání , kopce a kopečky, nádherná vysokohorská pláň , prostě paráda. Jen škoda, že jsme si to přestali užívat. Ráďa taky trpí na koleno a ještě se do toho dostavily křeče, které ji několikrát přišpendlily k zemi. Ale na druhou stranu - kolemjdoucí, s úsměvy, zdviženými palci a slova jste dobří , to je něco, co člověka nutí jít dál a šimrá to na těch správných místech. Co na tom, že bežíme mezi posledními a běhu se to málo podobá. Jsme dobří, říkají to :-) Způsobně jsme před sebe pouštěli borce z maratonu, kteří se přes nás přehnali jako by akorát odstartovali a ne že mají o 20 km více v nohách. Ti jsou DOBŘÍ, a ještě se občas některý zeptal, jestli jsem v pohodě , když jsem jen tak postával a čekal na ženu mou. Prostě Frajeři, respekt ! Na poslední vodě, jsme slyšeli, už tam budete, to je kousek, ale, ono to bylo ještě asi 5km a to je dost, i když a právě proto, že to bude z kopce. Každý došlap bolel jako ...., Ztracené kameny byly utrpení. Hlavně, aby koleno jen tak nepovolilo a nenastal nějaký nepříjemný pád. Slezli jsme to, bez ztráty kapky krve a klesali dál. Pak přišla značka Skřítek 2 km a pak asfalt. To mi kamarád Tonda říkal, asfalt, to už bude jen 500 metrů tam to mmůžeš napálit. Byl by k tomu ještě příběh, ale to někdy jindy. Už jsem slyšel komentátora, potlesky, už tam budeme. Bylo mi Radky lito, na posledních 200metrech musela dvakrát zastavit ale nakonec jsem společně proběhli cílem, ruku v ruce s naprosto shodným časem, i o to pořadí jsem se dělili. Všechno spolu :-) Zvítězili jsme sami nad sebou.
Nádherný běh v úžasném prostředí, takhle jsme si to představovali. Jen kdyby nám naše schránky dovolily si to víc užít. Příčin je hodně. Měsíční pauza je totální blbost. S jídlem před během je potřeba více pracovat a nepřežrat se. Asi jsem taky trochu přibral a jak na kolena moc netrpím, mohlo to být tím. Teď uz je týden po a jsem v pohodě. Radka ne, koleno bolí i na kole a tak doufám, že jí tento krásný zážitek nevyřadí opět z její lásky k běhání a sportu vůbec. Na Legendu, byť jen poloviční musí člověk mít naběháno. To není pro masy v Praze. Doufám, že se sem za rok vrátím a budu na tom alespoň o 100pct lépe než letos. Nkdy jsem neběžel nic dvakrát, ale tohle za to stojí. .... A máme nová trička :-)
Pak přišel další zlom. Setkání s podobně postiženými lidmi v Sázavě a následné nedělní společné výběhy. Bylo dohodnuto, že se bude běhat podle nejlabšího a s rozumem, ale pod vedením ultrase Richarda, bylo všechno jinak. 10km bylo minimum ale bylo to fajn. Než nás bez přípravy v jeden teplý letní den trochu povodil a ona z toho byla půlka, téměř bez jídla a vody, kdy nás zachraňovali projíždějíí bajkeři, ale zjistilo se, že to jde . A jednou nám Richard povídá, ne, nezůstali jsme tu sami dva, ale že prý jde na nějaký maraton v Jeseníkách a my že bychom tu půlku měli dát. "Naštěstí" nás z prvního pokusu vyřadila kolize termínů našich dalších aktivit, ale v hlavě to zůstane. Miláček pořád nějakou tu půlku chtěl běžet, městské běhy jsou otrava a tak proč do toho neskočit rovnou. Hory máme přece rádi.
Zimou jsme se proběhali tak nějak bez zdravotních obtíží. V únoru jsem byl nucen strávit 14 dní v Mariánských Lázních a co už tam, když ne běhat. Užil jsem si krásné běhy na sněhu, cítíl formu a proto jsem pobyt uzavřel, jak jinak než půlkou. A ono to šlo. Nastoupané metry se blížily poloviční Legendě a ego bylo dostatečně namasírováno. Doma jsme pak běhali naše oblíbená, později Miláčkem již značně neoblíbené okruhy 10/290, a vyhlíželi spuštění registrace. A to už nebyla cesta pět. Kostky jsou vrženy. Pořád jsme si říkali, že si ty okruhy musímě dát dvakrát ať víme alespoň náznakem co nás čeká. Nestalo se tak. A pak přišel větší malér. Prázdniny a s těmi vedro atd atd. Bylo potřeba se věnovat dětem a bylo vedro a prostě trenink šel do háje. Ne že bychom uplně leželi na uchu, chodili jsme po horách, občas se svezli na kole. Jak se ale blížila Legenda, neustále se zvyšoval počet dní, kdy jsme naposledy vyběhli. Oba jsme se pak shodli, byť to nikdo nechtěl říct nahlas, že už jsme měli vlastně strach vyběhnout, abychom raději nevěděli, jak na tom jsme špatně.
Pak přišel pátek, hup do vozidla a tradá do Jeseniků. Prostě to půjdeme z jedné vody načisto. Buď to zvládneme, nebo ne. Jen dvě možnosti, to není zas tak špatná představa. Ráno jsme vyrazili na Skřítek a začali nasávat závodní atmosféru. Následně jsme přes hodinu poslouchali v autobusu jak kdo trénoval a jak je připraven apod. No, sebevědomí nám to nedodalo :-) Po příjezdu na ČHS byla docela zima, ale na běh za další skoro dvě hodiny ideální počasí. Doplnili jsme stravu do bříšek, což se později ukázalo jako ne úplně šťastný nápad. Hodili jsme věci do pytle směr cíl a už jen nalehko se připravovali ke startu, pozoooor, teď!
Zařadili jsme se způsobně dozadu, žádná falešná skromnost v tom opravdu nebyla. Zahřívací kopec byl tak akorát, něco co známe z domova, když vyběhneme z vrátek. Pořád do kopce, ale když se to nenapálí, jde to. Utvořila se jakási skupina , rozuměj lidi kteří jsou na tom podobně, pořád jsem tak nějak registroval stejné barvy oblečků, které se předbíhaly a zaostávaly. Ale co hůř, začala mi zaostávat žena moje. No co, stejně nezávodím, tak můžu vždycky počkat. Na prvním bufetu jsme se srazili a nebylo to s ní dobré. Projevil se nešťastný nápad s předstartovním chlebem. Prý je ráda, že ho tam vůbec drži. :-( Dal jsem něco vody a iontů, kousek musli a pozvolné stoupaní k Ovčárně jsme zahájili společně. Bohužel jen zahájili. Ráďa začala opět zaostávat. Udržoval jsem alepsoň vizuální kontakt a na naše první selficko jsme se sešli u napojení hlavní dálnice na Praděd. Pane jo, těch lidí co tam bylo, nic moc, prostě bylo moc hezky na sobotní výlet. Ale však hory jsou pro každého.
A pak to přišlo. Když jsem si říkal jak bude fajn si odpočinout klesáním po rovném povrchu, ozvala se na levé straně levého kolena bolest. To bude dobrý, to se poddá. Ale když se mi začali vzdalovat bežci, které jsem do kopců stahoval, bylo jasné, že to není dobré. Byl jsem rád za každý kousek po rovině, nebo do kopce, neb se zdálo, že to je lepší. Na Ovčárně jsem dal jen lehké doplnění nádrží asi jako předtím a říkám si, že to teda dokulháme oba. Jenže jsem teprve v půlce, sakra! Byli jsem tu prvně a skoro se nám podařilo minout odbočku vpravo na hřeben. Ještě že nás zachránil dobrosrdečný cyklista. Snad jen tady výtka k pořadatelům, čekal bych pořádně velkou šipku ale třeba tam byla a já už měl jen mlhu před očima ;-)
Po prudkém vystoupání jsme se dostali tam, kde jsme chtěli být a proč jsme se rozhodli do toho jít. Krásná pěšina po hřebenu, trochu nahoru trochu dolů, kolem nás výhledy na Praděd , useknutý kopec horní nádrže Dlouhých strání , kopce a kopečky, nádherná vysokohorská pláň , prostě paráda. Jen škoda, že jsme si to přestali užívat. Ráďa taky trpí na koleno a ještě se do toho dostavily křeče, které ji několikrát přišpendlily k zemi. Ale na druhou stranu - kolemjdoucí, s úsměvy, zdviženými palci a slova jste dobří , to je něco, co člověka nutí jít dál a šimrá to na těch správných místech. Co na tom, že bežíme mezi posledními a běhu se to málo podobá. Jsme dobří, říkají to :-) Způsobně jsme před sebe pouštěli borce z maratonu, kteří se přes nás přehnali jako by akorát odstartovali a ne že mají o 20 km více v nohách. Ti jsou DOBŘÍ, a ještě se občas některý zeptal, jestli jsem v pohodě , když jsem jen tak postával a čekal na ženu mou. Prostě Frajeři, respekt ! Na poslední vodě, jsme slyšeli, už tam budete, to je kousek, ale, ono to bylo ještě asi 5km a to je dost, i když a právě proto, že to bude z kopce. Každý došlap bolel jako ...., Ztracené kameny byly utrpení. Hlavně, aby koleno jen tak nepovolilo a nenastal nějaký nepříjemný pád. Slezli jsme to, bez ztráty kapky krve a klesali dál. Pak přišla značka Skřítek 2 km a pak asfalt. To mi kamarád Tonda říkal, asfalt, to už bude jen 500 metrů tam to mmůžeš napálit. Byl by k tomu ještě příběh, ale to někdy jindy. Už jsem slyšel komentátora, potlesky, už tam budeme. Bylo mi Radky lito, na posledních 200metrech musela dvakrát zastavit ale nakonec jsem společně proběhli cílem, ruku v ruce s naprosto shodným časem, i o to pořadí jsem se dělili. Všechno spolu :-) Zvítězili jsme sami nad sebou.
Nádherný běh v úžasném prostředí, takhle jsme si to představovali. Jen kdyby nám naše schránky dovolily si to víc užít. Příčin je hodně. Měsíční pauza je totální blbost. S jídlem před během je potřeba více pracovat a nepřežrat se. Asi jsem taky trochu přibral a jak na kolena moc netrpím, mohlo to být tím. Teď uz je týden po a jsem v pohodě. Radka ne, koleno bolí i na kole a tak doufám, že jí tento krásný zážitek nevyřadí opět z její lásky k běhání a sportu vůbec. Na Legendu, byť jen poloviční musí člověk mít naběháno. To není pro masy v Praze. Doufám, že se sem za rok vrátím a budu na tom alespoň o 100pct lépe než letos. Nkdy jsem neběžel nic dvakrát, ale tohle za to stojí. .... A máme nová trička :-)
31.8.2015 - Dovolil jsem si přidat další fotky naší skvělé sázavské reprezentace. Richard
