Nejkratší cestou na Šternberk, ... Ale co zpět?

Plánovali jsme to mnohokrát,  na kole to jeli nesčetněkrát,  dokonce i tu červenou jsme projeli, abychom věděli, ale nikdy jsme neběželi.  Bo je to daleko. Holt tam a zpět to je půlka jak vyšitá,  kombinace s vláčkem je pakarna a na půlku je potřeba pořádná příprava.  No i když už jednou nám předseda ukázal, že to není pravda.  A opakování je matka moudrosti,  se říká.  :)
Den začal normálně pracovně,  bohužel i v sobotu.  Za zákazníkem do Ledečka. Za kravami doleva,  ne na Vranik a za lesem na vás počkám.  Nikdy jsem tam nebyl,  byť tudy se jede Blizák.  Práce skončila,  doma jsem vytuhl,  venku nic moc,  cyklistické Áčko Sázavy asi taky nevyjelo,  už jsem se viděl navečer na trenažéru.  Jenže ženě volal Richard, a to neznamená nic jiného než běh.  Ještě to může znamenat požadavek na vajicka,  nebylo tomu tak.  Něco si řekli a že prý jdeme běhat.  Hodil jsem do sebe ještě jeden strudl,  pro jistotu,  chvíli hledal vhodnou výstroj,  naplnil lahve do vesty a vyrazili jsme v očekávání nějakého výletu.  Na pohodu samozřejmě.  Richard měl u hodin zpoždění,  z kapsy vesty mu koukaly musli tyčky,  k našemu zděšení i čelovka a prý že se zdržel plněním vaku teplým čajem.  To neznělo úplně na pohodu.  A pak to vybalil.  Půjdeme na Šternberk. Nejkratší cestou po modré je to 8km. To by šlo,  ale...  Co cesta zpět.  Vláček?  Markéta se zahratym vozidlem? Sanitka? Vrtulník?  No nic,  vyrazili jsme vzhůru do Belokozel,  za mírného deštiku.  Ten taky nemám rád.  Běželo se dobře,  prohodilo se pár slov a byli jsme nahoře.  Pak do Čeřenic a dal po modré.  Tudy jsme ještě nešli.  Už jsme ji křižovali Drahovickym údolím ale jinak to byla premiéra.  A moc hezká.  Krátké zastavení u Čertova kopyta a pak to byla spíš chůze na druhý vrchol údolí.  Pak už jen hezký lesní trail a kuk byli jsme ve Šternberku.  Radka poznala cestu kterou chodila jako holčička na výlety takže se deti mají na co těšit ;)  A co teď?
Richard nám poskytl jedu tyčku,  dobrá půlka byla.  Teď mi dochází,  proč že jsme si vlastně za nesenou bankovku něco v hospodě nekoupili :( všichni byli tak nějak pri síle,  pohled na Suunta říkal,  že to máme domů ještě sakra daleko.  No co už.  Vybehli jsme podél vody zpět.  Karty se budou rozdávat u odbočky na Čeřenice.  Tak přišla první krize.  Richarda braly záda.  Radku křeče po den staré běžecké abecede s dorostenkou.  Tejrak do Čeřenic jsme zavrhli,  po zelené nebudeme muset přece tolik stoupat,  snad.  Tudy jsem taky nikdy nešel.  Běží se hezky,  kolem chat,  počasí přeje,  trochu pozitivniho sluníčka by neškodilo.  První stoupání nám dalo najevo, že úplná pohoda po proudu řeky to nebude.  Pak si to nějak nepamatuju.  Hovor vaznul,  cukry docházely,  teda už dávno došly.  A najednou jsme se objevili na silnici.  Jejda tady už jsem dneska byl.  Marně jsem vzpomínal jak moc to byl kopec.  V dodávce to člověk tak nevnímá.  A hele,  tady je otočka na Blizákovi a pak hned jsou lebky :) Udělal jsem výklad trati a po rozpomenuti,  že by nás čekalo lesem několik vln jsme zbaběle zůstali na asfaltu.  Radce došlo úplně všechno,  Richardova záda taky nic moc a domů daleko.  A co nejhůř,  tady tím směrem nejsou vůbec žádné svačinky.  Na Janovice je jabloní pro celou Sázavu a tady ani prd.  Fakt ne.  První záchrana byly ořechy u krav.  No ne že akorát odcházeli sběrači s plnou taškou :( naštěstí jich pár zapomněli.  Ty byly dobré,  upe nejvíc.  A pak zas nic.  Až na Trucovne,  první jabloň.  Ještě že jí koukaly větve za plot.  :) Dva kusy do bříška a už jen z kopce do Sázavy.  My teda ještě našich +50 metrů na kopec. Ty už jsme regulérne šli. 
Ve finále,  spokojenost, unavená.  A aby to bylo jasno podruhé,  22 km se dá uběhnout i jen tak,  odpoledne po práci,  ale...  :)

VikThor

Yes!16 kvůli tričku :)

Protože zkušenost je nepřenosná  a vůle nezná mezí,  i když loni jsme trpěli a letos to nemělo být lepší,  stejně jsme byli TAM! ,  23.8. má Červenohorském sedle.  Poučeni z loňských úletu s jídlem,  nicméně opět s málem kilometr v nohách za poslední dva měsíce, k tomu prázdniny,  děti, práce apod. ale to tričko chceme ;)  Radka v podstatě celý rok bojuje s kolenem,  což se samolečbou moc nezlepší,  takže do poslední chvíle nevěděla jestli to vůbec půjde.  Poslední test jsme si dali na Bílé , Běhej lesy i s lanovkou 

týden před a ono to šlo.  11km bez bolesti v běhu, nicméně pak to stejně přišlo.  Bolí to. Nasadila v týdnu léky a byl klid.  V pátek zkrátit práci a hurá do Petříkova.  Moravská parta už tu byla,  sen o hromadě těstovin se rozplynul s pohledem do jídelního lístku,  ale co,  smažák je taky jídlo.  Příprava borců na dlouhou obsahovala pivo a dokonce i sem tam cigárko takže co,  učíme se od lepších.  Plíce jsem nechal čisté, ale šli jsme zalehnout příjemně uvolněni.  Ráno normální snídaně a odjezd na sedlo.  Na půlku jsme šli tři s tím že ten třetí měl ambice na top 10 a lépe, takže jsme si normálně s Radkou zbyli sami,  jako obvykle.  Na sedle opět vítr a lehce pod mrakem,  takže kosa, ale předpověď byla dobrá, tudíž jen se rozběhnout a bude dobře.  Registrace proběhla rychle,  ale přišlo mi to nějaké celé chudé.  Jedno místo s palačinkami,  kofola, kafe, voda se koupit nedala.  Doporučení netočit si vodu na WC přišlo až poté co jsem měl jednu lahvičku v sobě,  ale dodaný barel,  kde si každý vykoupe ruce,  lahve a pod. taky moc jistoty nedával.  Přišlo mi,  že je to holt maraton a jestli chcete lepší servis na startu,  nesmíte běžet půlku.  

Nasáli jsme gely,  poslechli si pár rad před startem a šli pomalu ke startu.  Příští rok se třeba už poběží přes nový most.  Za cestou se jdoucí dav najednou začal pohybovat rychleji,  žádný výstřel jsem neslyšel,  bránu s elektronikou neviděl,  takže jsem v místě,  kde jsem tušil start zapnul Suuntaky a závod pro nás začal. Jen já a čas,  lidi kolem mě nezajímají,  mohli by mě rozhodit :) 
První kopec jsem si ještě pamatoval.  Není zas tak hrozný,  něco jako doma,  když nastupujeme na Mělník.  Držel jsem si svoje a mechanicky postupoval nahoru.  Radka zůstala kousek za mnou,  dohodli jsme se, že si poběží každý svoje.  Pak přichází mírný odpočinek s dřevěnými chodníky zakončený frontou běžců a prudký sestup.  Spíš schody než seběh.  Najednou mě někdo štípl do... a slyším veselé,  Ahoj miláčku :)  a ona to moje Vopice :) potvrzuje se to co už víme,  byť běhá za mnou,  tak ve výsledku má lepší časy,  ale musíme holt běžet každý sám. Pak jsem tušil místo,  kde přijde krize.  A přišla.  Jenže jsem na jeden důl zapomněl a přišla ještě jedna.  Moje předsevzetí,  že pořád, byť pomalu, ale poběžím, vzalo hned za své.  Nastoupila chůze a i při ní mi létaly tepy do závratných výšin.  Nešlo to jinak. Hlídal jsem se,  abych nepřepálil,  přece jen Skřítek je ještě daleko.  Na konci posledního dřevěného chodníku slyším úplně jiný rytmus běhu než doposud a bylo jasno.  Předběhl mě první z dlouhé trasy.  Respekt!  Doběhl jsem na Švýcárnu, voda ionťák banán tableta,  ano ta tableta které jsem si před závodem koupil :D ale co.  Než jsem se rozkoukal,  vidím černý Craftacky dres a miláček byl tady.  Žádná ztráta,  v podstatě pořád spolu.  A tak jsme společně opustili bufet a jali se stoupat k odbočce na Praděd.  Tady jsem zase trochu poodběhl,  stoupání je dlouhé ale takové jaké umíme.  Už jsem si pomalu začal vyhlížet soupeře.  Sice jsem říkal,  Jen já a čas,  ale...  ;) 

Za odbočkou k Pradědu je dlouhý seběh na Ovčárnu.  Loni mě tady bodlo v koleni a bylo vymalováno.  Tudíž,  žádné hrdinství,  karty se budou rozdávat až nad Petrovými kameny.  A situace se opakovala.  O Radce celou dobu nevím a na Ovčárně jsme byli spolu.  

 Byla nadšená,  spokojená,  koleno drží a nebolí,  jedeme dál.  Letos už jsme neminuli odbočku nahoru a pustili se do toho vertikálně.  Z běhu byla spíš intenzivní chůze,  ani nemůžu říct rychlá,  ale uteklo to a přišlo to nejlepší.  Hřeben.  Ten hřeben,  kde jsme loni zažili největší krizi,  Radka se válela v křečích a vůbec fuj. Teď koukám na hodinky,  a můj tříhodinový cíl by teoreticky mohl klapnout.  Běžím si tak,  běžím,  ne co to dá,  ale zkusím zrychlovat.  A v tom to přišlo.  Začalo to mírnou bolestí v lýtku.  Kua to ne,  na to je ještě příliš brzy!  Párkrát jsem poskočil,  protřepal nohu a zmizelo to. Křeče blbé.   A jak to zmizelo,  objevila se Radka :)  zase byla v závěsu.  Byla v super pohodě a mě začalo nějak docházet.  Vyloženě jsem se těšil na poslední vodní bufet u studánky.  Nalil jsem se poslední vodou,  vložil tabletu s tím že o křečích nechci už vědět a mazali jsme zase společně dál.  Radka šla dopředu a já měl pocit, že mi uteče.  

Vůbec jsem jí nestačil.  Nohy mi ztěžkly, blbě se mi dýchalo.  A přitom mi pořád říkala ať jdu dopředu,  že mě nechce brzdit.  Jsou prostě věci kterým nerozumím :)  Pak jsme se vystřídali,  běžel jsem pořád stejně a začal jsem se vzdalovat.  Teď už to je jen 5 km v podstatě dolů.  Na Ztracených kamenech jsem si připadal jak kamzík.  Loni mě bolel každý krok,  letos byl klid.  Cítil jsem jistou, žádná bolest ani strach z podlomeni nohy.  I tak jsem byl rád když to skončilo a přišel poslední seběh.  A že jsem ho teda mazal. Hodinky mi napovídaly,  že to vyjde.  Jenže dokud nejsi pod obloukem,  tak není konec.  Normálně jsem nemohl popadnout dech.  Začalo mě píchat pod žebry.  Tohle jsem snad ještě nezažil ani při zátěži do kopce.  Musel jsem skoro zastavit abych se mohl nadechnout. Jistě,  nechtěl jsem už nikoho,  koho jsem předběhl pustit před sebe,  takže to muselo být pořád vpřed. Už jsem slyšel hudbu z cíle,  ale je to tak,  nejdelší kilometr,  možná dva.  A pak přišlo opět nejdelších 500 metrů v životě.  Ta rovinka před cílem je prostě ošidná.  Zase přišla křeč do lýtka.  Tak jsem tam poskakoval a klusal a pořád dokola až jsem viděl ten můj vítězný oblouk.  Kam se hrabe Paříž.  :)  Hodinky jsem zastavil na hodnotě 2:43 

a mohl jsem si gratulovat.  Už jen aby i ta moje Vopice ve zdraví doběhla a nemá to chybu.  A doběhla.  Asi 5 minut po mě,  vysmátá,  spokojená,  šťastná. :) 

V prostoru cíle jsme našli našeho v pořadí šestého půlmaratonce,  nafasovali trička i jednu klobásu jsme dali a pak začali dobíhat další z party.  Všichni v pohodě,  Eva obrečela svůj první maraton,  horský,  pod 5 hodin,  samozřejmě to byly slzy štěstí ;)  a pak už přichází jen radosti,  jakými jsou hromady jídla,  piva a tak ;)
Opravdu se to letos povedlo,  Radka chtěla s běháním skončit, ale přehodnotila své rozhodnutí a nyní už je i po vyšetření sportovním doktorem, který ji nadmíru potěšil,  cvičí,  doufá že se koleno zlepší a prostě jedeme dál.  Příští rok zase na sedle.......Nebo na Ramzové? ;)

VikThor